Pulice

Pulice leží západně od Dobrušky po obou stranách Zlatého potoka a na soutoku Zlatého potoka s potokem Brtevským. Nejstarší písemná zpráva o obci je datována již rokem 1361. V roce 1582 bylo v Pulicích 25 osedlých s polnostmi a pět chalup na obci. V témže roce je zaznamenána existence krčmy Zavadilky.

Ke vzniku Pulic se váže zajímavá pověst, kterou najdeme i v obecní kronice, sepsané kronikářem Josefem Mervartem. "Vypravovalo se, že byly osady Pulice a Pohoří jedna vesnice, kteráž se jmenovala Líce, ta že uprostřed vyhořela a potom se jmenovala dolní část Pohoří a horní Půl-Líce."

V Pulicích stávaly dva hospodářské dvory. Jednak to byl Velký dvůr a jednak dvůr malý, též zvaný Dvoreček, jindy také Nejmanov. Poslední název byl podle jednoho z jeho majitelů, rytíře Andreáše Nejmana z Ryglic, správce trčkovského opočenského panství, jehož náhrobek bychom našli v interiéru kostela sv. Ducha v Dobrušce. Trčkovské panství bylo jako nekatolický majetek po potlačení českého stavovského povstání zkonfiskováno a za velmi podhodnocenou cenu prodáno novým majitelům - Colloredům. Tento rod (později Colloredo-Mansfeldové) je vlastnil až do 20. století.

Vedle zemědělského podnikání patřilo do oblasti podnikatelských aktivit Colloredo-Mansfeldů i cihlářství. Vlastnili cihelnu v Pulicích, která byla za první republiky přeměněna na akciovou společnost. Jako státní podnik pracovala i po druhé světové válce, a to až do 90. let minulého století, kdy byl její provoz definitivně zastaven.

V Pulicích začaly své podnikatelské aktivity rozvíjet podnikatelé textilní. V roce 1907 zde vyrostla továrna firmy Altschul a Seidler, později firma Tošovský a Klausner. V Pulicích byla i Šedova továrna na hospodářské stroje.

Puličtí sedláci se zúčastnili velkého protikatolického povstání v roce 1628, za což byla obec potrestána velkou pokutou. Vzbouřili se také v roce 1775, kdy spolu s ostatními sedláky v severovýchodních Čechách marně toužili po císařském patentu, který by alespoň trochu ulehčil jejich poddanský úděl. Poslední pulická "selská rebelie" se odehrála 9. prosince 1949, kdy společně se svými sousedy z Pohoří demonstrovali před budovou dobrušského ONV proti nezákonnému útisku se strany nové komunistické moci. Mnoho jich bylo odsouzeno k dlouholetým trestům vězení a perzekvovány byly i jejich rodiny.

Pulice měly i svou vlastní školu, pro kterou byla za první republiky vystavěna nová budova. Po zrušení školy pro nedostatek žáků zde byla umístěna Zvláštní škola a v současné době slouží budova po rozsáhlé rekonstrukci Základní škole Františka Kupky v Dobrušce.

Pulice byly samostatnou obcí až do 10. srpna 1944, kdy byly sloučeny s Dobruškou. Znovu se osamostatnily na krátkou dobu po druhé světové válce (od 23. října 1945 do 31. srpna 1946). Potom již byly trvale součástí Dobrušky.

Blízkost vodních toků znamenala pro Pulice stálou hrozbu povodní. Poslední a jedna z historicky největších postihla obec v létě 1998. Přišel při ní o život i pan Josef Slavík, vyznamenaný in memoriam medailí Za hrdinství. Při této povodni byly Pulice nejvíce postiženou obcí v celém regionu.