Rukopisy

Součástí archivní sbírky jsou i rukopisy. A je třeba hned říci, že součástí, jež patří k nejzajímavějším a historicky nejcennějším. Archivní sbírka dobrušského muzea obsahuje celkem 73 rukopisů, které vznikaly v období od 16. do 20. století.

Tématicky jsou rukopisy v našem muzeu dále rozděleny na modlitby a nábožné písně, pocházející z doby od poloviny 18. století až do století 19., lékařské rukopisy (nejstarší jsou z konce 18. století a nejmladší z roku 1839 a divadelní hry (1842-1907), které si většinou opisovali pro svou potřebu dobrušští divadelní ochotníci, nebo zde zůstaly po některé z kočovných divadelních společností. Součástí sbírky rukopisů jsou i učební pomůcky (1833-1847). Zvláštností je opis Koldínových Práv městských z roku 1689 s pozdějšími kronikářskými zápisy.

Dobrušské muzeum také uchovává nedávno zrestaurovaný rukopis P. Josefa Spirocha Pamětní kniha kostela sv. Ducha v Dobrušce se zápisy o léčivé vodě a kapli P. Marie ve Studánce z let 1760 - 1766. V něm je také obsažena pověst o zázračném uzdravení dobrušského sládka Tmeje ze slepoty a zápisy o dalších uzdravených nemocných.

Další rukopisy jsou obsaženy v pozůstalostech po dobrušských osobnostech, které jsou v mnoha případech rovněž uloženy v dobrušském muzeu. Nejrozsáhlejší je rukopisná pozůstalost Aloise Beera, kterou tvoří 66 sešitů a množství dalších jednotlivin. Celkem to představuje na tři a půl tisíce stránek, které jsou nyní badatelům a zájemcům k dispozici také v elektronické podobě.

Najdeme zde i rukopisy Josefa Drejsla o tkalcovství a hudební rukopisy jeho syna Radima, či kronikářské záznamy Josefa Cvrčka. Pro poznání nedávné minulosti našeho města jsou přínosné rukopisné vzpomínky Bohumila Frinty nebo Josefa Hartvicha. Muzeum vlastní i velmi vzácný rukopis mravoučného díla Františka Vladislava Heka Marnotratný syn.

Z dalších rukopisů memoárového charakteru uveďme alespoň Paměti dobrušského radního Jana Hoňka z 19. století, vzpomínky Josefa Hušáka (Cháborského) na jeho legionářskou anabázi, nebo paměti Josefa Petříka, Václava Viravského, Václava a Theodora Zmatlíkových , či Adolfa Žalského. Do oddílu rukopisů patří i části literárních pozůstalostí po významných osobnostech české kultury, jako byli například dramatik a publicista František Adolf Šubert, ředitel Národního divadla, členů rodiny Laichterovy, nebo učitele a spisovatele Karla Michla.

Mezi velmi vzácné rukopisy patří kronikářské záznamy Václava Křečka, přibližující život našeho města a regionu ve druhé polovině 18. a v první polovině 19. století. Je zde také značná část rukopisné pozůstalosti děkana a prvního historika našeho města Josefa Mnohoslava Roštlapila, domašínského kronikáře Antonína Rejzka, ale patří sem také (i když již psané na počítači) kroniky Vladislava Balcara, dopsané v roce 2001. Podstatnou část rukopisných materiálů dobrušských muzejních sbírek tvoří právě kroniky. A tak si připomeňme alespoň dvě vyznání starých kronikářů, která nám ve svých rukopisech zanechali. První z nich zanechal Josef Mnohoslav Roštlapil. "Neboť mně, do spisování této pamětní knihy čím dále tím více se zabravšímu, o to již nejvíce běželo, bych nijaké paměti města Dobrušky a jeho vůkolí se dotýkající neopomíjel - ale raději všecky klásky a zrnka, jež jsem nalezl a jichž jsem se jen dopíditi mohl, pro budoucí paměť sebral a v této knize uloživ je zaznamenal a zachoval."

Druhé vyznání je z pera domašínského kronikáře Antonína Rejzka z roku 1960. "Ke zpracování této monografie (tj. Historie obce Domašína) vedla mne láska k historii a především myšlenka uchovat budoucím generacím minulost naší obce. Již jako chlapec zajímal jsem se o historii a když dostaly se mi do rukou knihy Roštlapila a Flesara, tu vznikla ve mně myšlenka a tajná touha zpracovat podobně historii naší obce. Vyptával jsem se starých pamětníků a činil poznámky k pozdějšímu použití.

Mnohé by časem upadlo v zapomenutí a jen písemnými záznamy zůstane uchováno budoucím generacím, pokud ony budou mít o historii zájem. Je mým přáním, aby budoucí potomci přijali moje životní dílo tak, jak jsem je mohl dle svého nejlepšího svědomí napsat a aby mi odpustili případné nedostatky nebo omyly."

Staré rukopisy, uložené v muzejních sbírkách, si zaslouží naši úctu a uznání. Jsou nenahraditelným pramenem poznání minulosti, pramenem, do něhož jeho autoři vkládali kromě svého talentu a umu také ještě navíc - své srdce.

Hekův rukopis Marnotratný syn	Opis Koldínových městských práv
Rejzkova domašínská kronika