Betlémy

Když úředníci dobře fungujícího byrokratického aparátu, pracně vytvářeného císařem Josefem II. začali uvádět do praxe některá císařská nařízení, neměli ani tušení, co mohou způsobit. Mnohé takovéto instrukce a příkazy se týkaly také náboženského života. K záležitostem, které byly císaři trnem v oku, patřila i přezdobenost kostelů výtvarnými díly, jimž se koneckonců leckdy vzdávala úcta, zastírající samotnou úctu k Bohu. Mezi takovéto předměty patřily rovněž betlémy. Výtvarné zpodobení narození Spasitele, které v našich kostelech již zdomácnělo, postihl onen pověstný osud dítěte, vylitého i s vaničkou. Jako součást císařských náboženských reforem vstoupila v platnost i nařízení, v jejichž důsledku musely být betlémy z kostelů odstraněny.

Jenže stejně jako u mnohých dalších nepříliš promyšlených reforem, které zkoušely zasahovat do letitých zvyklostí a lidmi obecně přijímaných tradic, nemělo ani toto opatření dlouhého trvání. Po smrti reformátorského císaře pozvolna zašla života neschopná nařízení na úbytě a potichoučku vzala za své. Pomalu ale jistě se betlémy začaly do kostelů navracet.

Došlo však ještě k jednomu procesu, který císařské nařízení nevědomky vyvolalo a který, byť byl s osvícenými záměry v přímém rozporu, stal se trvalou součástí naší národní kultury, její stálou hodnotou, kterou se mimo jiné již téměř jedno a půl století můžeme pyšnit před okolním světem. Betlémy, vypovězené z kostelů, našly azyl v lidských příbytcích. Když nemohli lidé vidět betlémy v kostele, začali si je stavět ve svých domácnostech. Obliba betlémů byla tak velká a touha zkrášlit si jimi čas vánoční natolik silná, že si našla jinou cestu, než tu, která byla oficiálně zakázána.

Někdy mohlo jít o pouhé přenesení betléma (nebo jeho části) z kostela. Takový osud měl pravděpodobně deskový polychromovaný betlém z 18. století, který je dnes po složitých peripetiích doma v dobrušském muzeu. Velice věrohodná domněnka zní, že betlém přešel do domácnosti vlasteneckého kupce Františka Vladislava Heka. V průběhu devatenáctého století byl pak pro kostel vytvořen betlém nový, nahrazený počátkem století dvacátého dnešním, vzešlým z profesionální dílny kutnohorského řezbáře Bohumila Beka. Předchůdce současného dobrušského kostelního betléma připomíná několik postaviček v zadním plánu celého monumentálního výtvoru. Jejich styl napovídá, že by mohlo jít o dílo dobrušského řezbáře Reinische.

Domácnosti přelomu 18. a 19. století se pozvolna začaly naplňovat betlémářskými výtvory. Pomalu a nenápadně, zato však s neodvratnou jistotou se vytváření betlémů stávalo novým druhem lidového výtvarného umění. Protože nebylo svazováno přísnými regulemi, vytvořila si česká betlémářská lidová tvorba svá některá specifika, která odlišují české betlémy od betlémů v jiných zemích Evropy, kde k přervání kontinuity kostelních betlémů nedošlo. Jsou to zejména postavičky, které se v biblickém příběhu neobjevují, postavičky darovníků. České betlémy jsou jimi doslova přelidněny. Současníci jejích tvůrců v nich poznávali sami sebe, své sousedy a známé. Každý z nich nese Ježíškovi nějaký dárek. Ten štědrovku, onen kolébku, chléb nebo džbán s nějakým nápojem. Dalším specifikem českých lidových betlémů je jejich krajina. Město Betlém, zobrazované jako město orientální, dostává podobu měst a vesnic českých. Také krajina není krajinou palestinskou, ale krajinou české kotliny, jejích jednotlivých částí podle původu autora.

Východní Čechy a v nich krajina pod Orlickými horami se staly jednou z oblastí, kde lidová betlémářská tvorba zaznamenala nevídaný rozkvět. Jeho počátky najdeme již v devatenáctém století a vrchol pak ve století dvacátém. Jedním z betlémářských středisek byla také Dobruška. Vedle Aloise Reinische, jehož některé figurky nesou poněkud naivní kolorit, nikoliv nepodobný výtvarnému výrazu jiného dobrušského lidového umělce, Aloise Beera, začíná tvořit zakladatel umělecké dynastie Adámků, Alois Adámek.

Dvacáté století pak doplňuje galerii dobrušských betlémářů o její nejvýraznější postavu, Jindřicha Adámka (1874 - 1955), který ovlivnil tvorbu mnohých svých amatérských žáků a následovníků. Vedle Adámka působil v blízkém Polomu u Olešnice v Orlických horách také vynikající profesionální řezbář, absolvent králické řezbářské školy, Wendelin Schmoranz (1901 - 1983). Tvorba těchto mistrů nejen že ovlivňovala všechny amatérské řezbáře široko daleko. Oba se s nimi také nezištně o své profesionální umění dokázali podělit a naprosto nezištně jim předat své bohaté tvůrčí zkušenosti.

V takovéto tvůrčí spolupráci vyrůstali například Jaroslav Fetter, František Anděl, nebo František Matoušek (1914 - 1987). Zvláště pak onen posledně jmenovaný výrazně posunul lidovou betlémářskou tvorbu na kvalitativně novou, vyšší úroveň. Jeho předchůdce a přítel Jaroslav Fetter dokázal své betlémy obohatit o nový rozměr, vycházejí z jiné jeho velké lásky, loutkového divadla. Fetter dal svému rodinnému betlému monumentální scenérii, která by se mohla směle poměřovat s kulisami tehdy se rodícího českého loutkového filmu. Rovněž jeho betlémské figurky nesly pečeť loutkářské tvorby a v dobrém slova smyslu se na nich projevil vliv trnkovské výtvarné školy. Spolu s hrou světel a stínů vytváří Fetterův betlém úžasně působivou pohádkovou scenérii.

V naší muzejní sbírce jsou i betlémy králické, které bývaly ve zdejších rodinách velice časté a najdeme zde i díla současných tvůrců, například Josefa Hánla z Nového Hrádku a Jarmily Haldové, která vytvořila vystřihovací papírový betlém s dobrušskou tématikou.

V současné době provádí naše muzeum ve spolupráci s kolegy s muzea rychnovského, obecními kronikáři a členy regionální pobočky Českého svazu přátel betlémů rozsáhlý mnohaletý průzkum betlémářství pod Orlickými horami, který by měl přispět k ještě lepšímu a důkladnějšímu poznání této krásné oblasti lidové umělecké tvorby.