Sochu sv. Vavřince vytvořil v roce 1733 královéhradecký sochař rakouského původu Ondřej Decker.
Plastika byla součástí rozsáhlejší zakázky města Dobrušky za přispění dobrušského děkanského úřadu a opočenské colloredo-mansfeldské vrchnosti. Vedle architektonické dominanty náměstí - radnice - měla vzniknout i dominanta sochařská - sloup s Pannou Marií a čtyřmi postavami světců v mírně nadživotní velikosti - sv. Václavem, Floriánem, Františkem Xaverským a úplně novým českým svatým, Janem Nepomuckým.
Zatímco sochu Panny Marie, korunující celé dílo, darovali otcové jezuité z průčelí své královéhradecké koleje, ostatní postavy měly být výhradně novým dílem Deckerovým. Jako první začal z měkkého červeného pískovce vytvářet postavu sv. Františka Xaverského. Jedné noci někdo urazil rozpracované soše kamenem nos. Aby bylo úplně jasné, že nešlo o náhodu, byl kámen téměř pietně položen na světcovu hlavu.
Nade vší pochybnost šlo tedy o demonstrativní čin, v jehož kontextu bylo možné spatřovat protikatolickou a zejména protijezuitskou demonstraci.
Vyvstal však problém, co s poškozenou sochou. Svatý František Xaverský byl bez nosu nepřijatelný, na druhé straně však byla škoda jen tak vyhodit kvalitní materiál. Soch bylo v Dobrušce málo, a tak se otcové města rozhodli, že se nic nestane, když přibude ještě jedna. Mistr Decker dostal za úkol plastiku zmenšit a předělat na svatého Vavřince. Novotou zářící svatý Vavřinec byl umístěn rovněž na náměstí, do protilehlého rohu, tam, kde je dnes budova spořitelny.
V roce 1887 rozhodla městská rada o přemístění sochy z náměstí do Pulické ulice, na prostranství u mostu přes potok Brtvu.
Pravděpodobně již při tomto stěhování utrpěla socha nějaký úraz, který se nepříznivě projevil v jejím dalším "životě". Uvnitř se vytvořila puklina, neprve zřejmě jen malá, ale vlivem deště a mrazu se za několik desítek let rozšířila natolik, že si vyžádala opravu. K té došlo v roce 1933, kdy nákladem sousedů a obce dobrušské bylo zároveň důstojně upraveno i okolí plastiky.
Oprava však nedostačovala a devastace sochy pozvolna, ale jistě pokračovala dále. Výrazné zhoršení městského ovzduší v šedesátých letech dvacátého století, projevující se zejména kyselými dešti, začalo ohrožovat samotnou existenci díla. Záchrany se tentokrát ujal tehdejší Klub přátel Dobrušky a okolí. Odborná prohlídka prokázala, že červený pískovec je již v natolik špatném stavu, že jej může zachránit jen další přestěhování, tentokrát "pod střechu", mimo devastující vliv místního klimatu.
Úkolu se ujal pan Josef Holanec, který v roce 1982 svatého Vavřince zrestauroval a navíc vytvořil kopii z tvrdšího světlého hořického pískovce, která nahradila originál. Dva a půl století starý kamenný světec se začal zabydlovat na svém již třetím stanovišti, ve vstupní chodbě dobrušského muzea v čp. 45 na Šubertově náměstí. Byl zde sice chráněn před ničivým deštěm, mrazem i větrem, ale zároveň připraven o důstojné postavení, kterému se těšil na místech předchozích.
Definitivní řešení problému přineslo až vytvoření lapidária v areálu dobrušského městského úřadu v posledním desetiletí druhého tisíciletí. Ve spojovací chodbě obou budov našel svatý Vavřinec své čtvrté a tentokrát již zřejmě definitivní místo.
Publicita