Památky Dobrušska

Dobrušsko není pojmem novým. Dobrušsko je připomínáno zejména jako území bývalého okresu Dobruška, který existoval v poválečném administrativně územním uspořádání do územní reorganizace v roce 1960. Tehdy se celé toto území stalo součástí nového většího okresu Rychnov nad Kněžnou. Jako přirozené spádové území se střediskem v Dobrušce však tento region existuje již celá staletí.
Jeho počátky sahají až dob kolonizace Orlických hor a jejich podhůří. Jedním z důležitých toků, proti jehož proudu kolonizace postupovala, byl v Orlických horách i Zlatý potok. Kolonizačním východištěm se stala právě Dobruška, disponovaná k tomuto postavení svou geografickou polohou. V povodí Zlatého potoka vyrostlo několik středověkých hradů, v jejichž blízkosti začala vznikat jednotlivá sídla. V dalším historickém vývoji se tento mikroregion postupně vyvinul v opočenské panství, jehož ekonomickým střediskem byla opět Dobruška. Centrální postavení města ještě zvýraznila jeho pozice v církevně správní administrativě, v níž se stala sídlem dekanátu, zahrnujícího 36 farností včetně tří v Kladsku.
Dobruška byla střediskem oblasti, kterou lze velmi zhruba vymezit obcemi v povodí Zlatého potoka. Počátky konstituování tohoto mikroregionu můžeme najít, jak bylo uvedeno, již v období vzniku lidských sídel na našem teritoriu a relativní vnitřní soudržnost pokračuje přes všechna uplynulá staletí až do dnešní doby, kdy našla své opětovné vyjádření v ustavení tzv. měst III. typu. Dobruška opět zastává určité vyšší správní funkce vůči obcím ve spádovém území.

Centrální postavení města Dobrušky nacházelo a nachází svůj výraz nejen v oblasti hospodářské a administrativně správní, ale i v oblasti kulturní, či lépe řečeno duchovní v širším smyslu toho slova. Tím, že naplňovala funkci střediska prakticky ve všech oblastech života lidí v tomto mikroregionu, stala se střediskem, které můžeme (bez ohledu na odbornou nejednoznačnost tohoto termínu) nazvat střediskem přirozeným.
Území Dobrušska je teritoriem, které je poměrně bohaté na hmotné doklady dob minulých, jinak řečeno na památky. V této stručné stati se omezíme spíše než na jejich výčet (který byl ostatně již v mnohých podobách publikován), na ukázání jednotlivých jejich typů, jejich četnost v daném teritoriu, některé jejich nejdůležitější příklady a na využití těchto památek pro naši současnost, zejména jako objektů turistického ruchu.

Zvláštní skupinou památek, která zpravidla zůstává běžnému zájemci spíše víceméně skryta, jsou památky archeologické. Na území Dobrušska nebyl nikdy prováděn soustavný rozsáhlejší archeologický výzkum, který by umožňoval vyvození obecnějších závěrů, platných pro nejstarší dějiny regionu, tj. od pravěku až do 14. století, kdy již máme historii zachycenou písemnými prameny, byť někdy až příliš skrovnými.
Přesto však nemusíme na znalost nestarších dějin rezignovat a přenechávat jejich poznání našim (snad v tomto směru šťastnějším) následovníkům. Díky mnohým generacím regionálních badatelů máme období pravěku poměrně bohatě a průkazně dokumentováno množstvím zejména povrchových nálezů, které dokazují osídlení zdejší krajiny v jednotlivých etapách pravěkých dějin. Rozhodující byl v tomto směru přínos amatérského archeologického nadšence Jana Klena, který svému koníčku zasvětil většinu života. Za několik desítek let usilovné práce nashromáždil tak velké množství artefaktů, že se již dá mluvit o reprezentativních vzorcích, dokládajících existenci člověka na Dobrušsku již v pravěku. V Klenových stopách dnes pokračují další místní amatérští archeologové, např. Josef Flégl. Stejně jako Klen úzce spolupracují s místním muzeem i s odbornými archeologickými institucemi. Spolupráci s dobrušským muzeem na tomto úseku započal právě Jan Klen, a to v době, kdy stál v čele muzea Dr. Ladislav Hladký, tedy v letech šedesátých minulého století.
Klenova sbírka, resp. její podstatná část byla jeho dědici odprodána dobrušskému muzeu a tvoří dnes základ jeho archeologického fondu. Ochrana lokalit, z nichž nálezy pocházejí, je v současné době zabezpečena základními dokumenty, vztahujícími se k perspektivám stavebního rozvoje města.
Poněkud odlišná je situace v ostatních obcích spádové oblasti, odkud pochází rovněž řada nálezů, které však stále musíme považovat za nahodilé, protože soustavnější výzkum v těchto místech chybí a bohužel zde nejsou ani amatérští prospektoři, kteří by množství nálezů svou činností rozhojnili.
Obdobný stav je i v archeologickém průzkumu středověkých lokalit, jejich poloha je však na rozdíl od lokalit pravěkých známa. V zájmovém území leží například zaniklá ves Jankov (poblíž Dobrého) a několik hradů. Jdeme-li po proudu Zlatého potoka, jde o hrad Dobřany, Hluky (na přítoku), Chábory a poněkud diskutabilní je existence hradu přímo v Dobrušce. S již uvedenou výjimkou Chábor nebyl ani v těchto lokalitách žádný průzkum prováděn, takže k nim nejsou podrobnější poznatky.

Památky středověkého osídlení a na ně navazujících přestaveb ve stoletích 17. a 18. však nejsou zcela nepoznány. Někdy jde o náhodné nálezy, jako například objevení podzemní chodby v Přepychách, někdy o soustavné mapování oblasti. Jako ilustrace druhého přístupu může sloužit například terénní výzkum dobrušských sklepů, provedený v závěru roku 2001 místním muzeem. Byly při něm pořízeny plány všech sklepních prostor v historickém jádru města a zdokumentován i jejich stavební stav. Zjistilo se při tom, že téměř čtvrtina sklepů již v současné době neexistuje, protože padly za oběť mnohým přestavbám domů, bohužel zejména v posledních přibližně padesáti letech.
Přestože výzkum není ještě zcela vyhodnocen, některé jeho výsledky jsou z hlediska památkové péče velice pozoruhodné. Zjistilo se například, že zatímco vnější tvář domů (a v minulém století i vnitřní dispozice jejich nadzemních prostor) doznala v průběhu věků a za přispění zejména několika velkých požárů mnohých změn, řada sklepních prostor zůstala téměř nebo dokonce úplně nedotčena. Každý sklep měl svůj vlastní vodní zdroj, ať již v podobě cisterny, nebo dokonce studně. Již v roce 1995 byla sklepní cisterna v čp. 45 na Šubertově náměstí (budova muzea) identifikována jako židovská rituální očistná lázeň – mikve. Podkladní opuková skála, na níž je město vystavěno, sahá místy značně vysoko, takže některé části sklepů byly hloubeny již do skalního podkladu. Směrem k potoku Brtvě, obtékajícímu severní část městského jádra, byly sklepy pravděpodobně ve větším úseku patrové a navzájem spojené, takže byly pravděpodobně součástí městské fortifikace. Terénní poznatky budou předmětem dalším konzultací s příslušnými specialisty, aby tak mohly prohloubit znalosti o stavebním vývoji města.

K nejvýznamnějším památkám minulosti patří objekty sakrální architektury. I v mikroregionu Dobrušska se jich nachází celá řada a jsou vždy dominantami sídla, v němž byla postaveny. V samotné Dobrušce jsou to především kostely sv. Václava a sv. Ducha.

Historie prvního, který je zároveň kostelem děkanským, sahá až do 13. století. Tuto dataci podporuje i nález kamenné románské křtitelnice, uložené dnes v reprezentativních prostorách staré radnice. Kostel byl pochopitelně několikrát přestavován, ale již ve čtrnáctém či patnáctém století šlo zřejmě o stavbu kamennou, o čemž by mohl svědčit i gotický klenební svorník se znakem soukenického cechu, objevený při opravě kostelního zdiva v minulém desetiletí. Výrazným zásahem do stavebního vzhledu byla zejména barokní přestavba, kterou provedl na počátku 18. století M. Rossi. Poslední výraznější stavební úpravou prošel kostel po požáru roku 1806. Zřejmě nedostatek finančních prostředků zabránil úplné obnově všech barokních prvků, jejichž náznaky byly doplněny až v devadesátých letech minulého století. Rovněž došlo k radikální obměně části mobiliáře, kdy z původního baroka se zachovala jen menší část, zbytek pak byl nahrazen jednodušším stylem klasicistním.

Hřbitovní kostel sv. Ducha je jednou z nejkrásnějších staveb v celém Podorlicku. Nejen svými samotnými stavebními kvalitami, ale zejména situováním do krajiny. Renesanční stavba (existence kamenného gotického předchůdce kostela nebyla při stavebních průzkumech posledních desetiletí prokázána) je výraznou krajinotvornou dominantou. Esteticky vysoce harmonuje s oblostí hřebenů Orlických hor na kulise pozadí a tvoří jakoby jejich přirozenou odedávna existující součást.

Mnohé hodnotné sakrální stavby jsou v dalších obcích spádového území Dobrušska. Barokní kostely nalezneme například v Bystrém (sv. Bartoloměje), Sedloňově (Všech svatých), Dobřanech (sv. Mikuláše), Dobrém (sv. Petra a Pavla). Velice pěkně byla zhodnocena opravou barokní tvář kostela sv. Bartoloměje v Bystrém i kostela sv. Mikuláše v Dobřanech.

Kolorit podorlické vesnice dokreslují venkovské kapličky, pocházející převážně ze století devatenáctého. Architektonicky hodnotnou výjimkou je kaple Panny Marie v poutním místě Studánka u Dobrušky, reprezentující sloh barokní. Křížová cesta s Božím hrobem však pocházejí z počátku dvacátého století. K sakrální architektuře patří i kultovní objekty židovské, synagogy. Ve sledovaném území se nacházejí hned dvě. Dobrušská synagoga je novogotická stavba, postavená na místě předchozích, které byly zničeny požáry. Zřejmě první synagoga dobrušské židovské náboženské obce pocházela z počátku 18. století, kdy byly Židům dány na dědičný pronájem domy na dnešním Šubertově náměstí. V 19. století však celé město dvakrát vyhořelo (1806 a 1866) a ohnivý živel zničil rovněž židovské domy včetně synagogy. Po druhém požáru byla budova přestavěna v novogotickém slohu, i když se zejména v interiéru zachovaly ve značné míře zbytky dřívější barokní stavby. Zajímavostí je, že se dochovaly i stavební plány z roku 1867, na nichž je vyznačeno zachované zdivo i zdivo nové. Druhá synagoga se nachází v obci Podbřezí. Protože se pro ni nenašlo vhodné využití a dostatek finančních prostředků, byla obcí prodána a stavebně upravena tak, že již původní vzhled objektu příliš nepřipomíná. Může však sloužit jako téměř čítankový příklad toho, že nestačí mít dobrou vůli památku opravit, ale že je třeba pro ni nalézt odpovídající využití.

Jedinou stavbou svého druhu na území dobrušského mikroregionu je zámek Skalka v obci Podbřezí. Vyrostl na místě původní dřevěné tvrze ve slohu barokním. Po mnohých peripetiích, kterými prošel, našel dnes zámek i přilehlé hospodářské budovy nového majitele, takže dnes slouží jako sídlo velkoobchodního podniku, který o objekty pečuje s příkladností téměř nevšední a s mimořádným citem pro jejich estetické a historické hodnoty.

Ostatní architektura není na Dobrušsku zastoupena jako ucelený komplex ani ve městě samotném, ani v žádné z vesnic. Vždy jde jen o solitérní stavby, reprezentující stavitelské umění minulých generací. V Dobrušce byla renesančně barokní tvář zástavby historického jádra města setřena přestavbami, probíhajícími od druhé poloviny 19. století až téměř do konce století 20. Až teprve druhá polovina osmdesátých let přinesla postupný obrat a začátek rehabilitace historického vzhledu města, přičemž je jasné, že jde v podstatě o záchranu žalostných torz, ukazujících architektonickou tvář města v minulosti.
Zachoval se zejména objekt renesanční radnice ze druhé poloviny 16. století. I tento symbol města však prošel složitým stavebním vývojem a poslední rozsáhlá úprava velmi závažným způsobem zasáhla do interiéru budovy, který změnila k nepoznání. Kromě turistického má radnice v současnosti využití i jako reprezentační budova, v níž se odehrávají občanské obřady a slavnosti, přijetí významných hostí města apod. Je zde rovněž instalována stálá expozice prvotin světově proslulého malíře Františka Kupky.

Vedle radnice se na náměstí dochoval bez podstatných změn už jen dům čp. 14, který sloužil jako původní radní dům. Jsou zde nejen podloubí, až do 19. století obklopující celé náměstí i Kostelní ulici, ale např. i sdružená renesanční okna, sklepy, které sloužily jako městské vězení, a řada dalších původních stavebních prvků. "Vadou na kráse" je moderní přístavba v zadním traktu.
Ostatní domy dostávají postupně nový vnější vzhled, ať již renesančně barokní (jako např. lékárna čp. 18, domy ve východní frontě náměstí) či secesní (čp. 17 a 22). Další objekty pak alespoň vhodnou nerušící barevnou fasádu. Změna není již možná u objektů spořitelny a městského úřadu, které byly ve třicátých a čtyřicátých letech přestavěny ve funkcionalistickém pojetí.

Dobruška velmi utrpěla ve druhé polovině minulého století, kdy byly úplně zničena nízkopodlažní zástavba domků a ulic těsně přilehlých k historickému jádru města. Místo postupného architektonického přechodu k výstavbě moderní byly vícepodlažní panelové domy stavěny v bezprostřední návaznosti na starou zástavbu, což působí naprosto neorganicky a esteticky hrůzně. Devastaci dovršila likvidace Šubertova náměstí, kde byla v devadesátých letech uplynulého století postavena jako jakýsi symbolický pomník tomuto způsobu antiarchitektury budova finančního úřadu. I přes tyto doslova devastující zásahy zůstalo ještě alespoň torzo architektonické tváře Dobrušky a věřme, že nebude již dále ničeno.

Obdobně jako město dopadly i vesnice jeho spádové oblasti. Ve vrcholícím kolektivizačním úsilí vzala za své lidová architektura Orlických hor a jejich těsného podhůří. Ve snaze vyrovnat úroveň bydlení vesnice s městem a jako přímý důsledek likvidace individuální zemědělské výroby vyrostly přestavěné (a víceméně unifikované) rodinné domky a nezřídka i bytovky.
A tak lidová architektura, respektive její zbytky, zůstala zachována zejména díky úsilí mnohých chalupářů. I když někteří z neznalosti (nebo přemíry peněz) různými módními vylepšeními lidové stavby poškodili, většina se snažila o poctivé poznání a zachování tohoto jednoho z pokladů naší minulosti. Lidové stavby, ať již roubené nebo zděné, se zachovaly ve větším než nepatrném množství zejména v obcích okolo Dobrého, v Bystrém a v rozptýlených horských osadách. Jejich další záchrana je ovšem silně závislá na dobré vůli a možnostech jejich současných majitelů. Vzhledem k tomu, že tuto záležitost berou zpravidla jako prestižní, mají poslední zbytky lidové architektury na Dobrušsku určité nadějné vyhlídky.

Součástí odkazu minulých dob jsou i drobné účelové stavby, např. různé přístřešky nad studánkami a prameny, zvoničky apod. Neoddělitelně patří do této krajiny a je potěšitelné, že i tam, odkud dříve zmizely, se postupně vracejí. Jako příklad můžeme uvést zvoničku v Provozi, která byla nově postavena na místní návsi v roce 2001.

Jen velmi málo se v souvislosti se změnami hospodaření zachovalo zemědělských a ostatních vesnických výrobních objektů. Jen zřídka najdeme zachovanou stodolu (jako např. v Hlinném nebo v Mělčanech u Dobrušky), špýchar či sroubek (jeden z velmi pěkných je v Sudíně). Z dřívějších kováren, které stály v každé větší obci, zbyla pouze jediná, a to paradoxně ne ve vesnici, ale v Dobrušce. Zmizely rovněž mlýny, tkalcovny, krupárny i většina pil. Poslední radikální ničivé slovo v tomto směru vyřkla krutá povodeň na Zlatém potoce v létě 1998.

Lepších časů se dočkaly drobné plastiky a kříže v plenéru. Nejen že nepokračuje jejich systematické ničení, které jim přinesla zejména padesátá léta minulého století, ale dochází k jejich postupné obnově. Ty, které nelze zachránit na místech původních, jsou umísťovány v dobrušském městském lapidáriu.
Městské i vesnické hřbitovy jsou plné křížů a plastik, které dokumentují řemeslnou zručnost dřívějších sochařů a kameníků.
Orlické hory a jejich podhůří jsou jedinou velikou a nádhernou galerií kamenných plastik v plenéru. Zasloužilo se o to především baroko, jehož stopy nacházíme v této podobě v téměř každé obci. Kamenná krása z dílny Pacáků, litomyšlských Hendrichů a zejména vamberských Melnických, je jednou z opravdových perel našeho kraje. Představuje jedinečnou hodnotu, jejíž využití pro turistický ruch existuje zatím stále jen jako nepoužitá možnost.

Péče o tyto památky není a nemůže být jen záležitostí odborných státních institucí. Památkový ústav nedisponuje dostatečným množstvím pracovníků, kteří by mohli vyřešit všechny problémy této oblasti. Důležitá část odpovědnosti leží tak především na místních samosprávných orgánech a je potěšitelné, že si tuto odpovědnost uvědomují a nezříkají se jí. Například v Dobrušce bylo založeno městské lapidárium, v němž nacházejí svůj bezpečný azyl zejména kamenné plastiky, kterým z různých důvodů hrozí na jiném místě úplné zničení (jde třeba o sochy z mariánského sloupu na dobrušském náměstí, které již nemohou být vzhledem k agresivitě současného ovzduší a zvláště dešťů na původním místě a byly přemístěny do kryté části lapidária). O místní hodnotné barokní plastiky příkladně pečuje také obecní úřad v Podbřezí a mnohé další.

Důležitým pomocníkem těchto snah je i dokumentační a výzkumná práce dobrušského muzea. Nejde o záležitost úplně novou. Počátky této cesty bychom mohli vystopovat již v dobách samotného založení muzea ve třicátých letech minulého století. Kvalitativní předěl znamenala i v tomto směru profesionalizace muzea v letech šedesátých, kdy se jeho prvním profesionálním ředitelem stal tehdy začínající mladý historik PhDr. Ladislav Hladký. I na jeho práci navazuje muzeum v současnosti, kdy postupně realizuje hned několik výzkumných projektů, spojených s dokumentací, záchranou a využitím památek v Dobrušce i její spádové oblasti. Stejně jako v dobách dřívějších, je i dnes do této činnosti zapojena řada dobrovolných spolupracovníků. I jejich prací je udržována kontinuita muzejních snah o poznání a zachování kulturního dědictví, které patří k největším pokladům tohoto kousku země pod Orlickými horami, který nazýváme Dobrušskem.

Roubená lidová architektura v Dobrušce

Roubená chalupa na Chmelišti