Navigace
Obsah
Historie
Adámek Jindřich
27.10.1874 Dobruška - 22.10.1955 Dobruška
Řezbářství se vyučil u svého otce Aloise Adámka. Jeho první řezbářské práce sloužily jako ozdoby předmětů denní potřeby (ozdobné řezby na nábytku, formy na máslo apod.). Postupně se však stále více zdokonaloval (pravděpodobně jako samouk) v reliéfním a figurálním řezbářství. Reliéfní řezby jsou věnovány převážně náboženským tématům (hlava Ježíše Krista, Panna Maria, vzkříšení dcery Jairovy). Adámek vytvořil několik kompletních loutkových divadel (např. pro dobrušský Sokol) a mnoho jednotlivých loutek. Opravdové řezbářské mistrovství našlo svůj výraz v Adámkových betlémech. Jemná řezba figur a promyšleně vyvážená kompozice zde dosahuje nesporné profesionální úrovně. Adámkovy betlémy patří dnes mezi nejhodnotnější regionální památky lidového uměleckého řezbářství.
Adámek Josef
25.7.1927 Dobruška - 18.5.2000 Praha
Narodil se v rodině vynikajícího řezbáře Jindřicha Adámka. U svého otce se v letech 1942-45 učil řezbářství. Po válce absolvoval v oboru řezbářství u profesora Kmenta na Státní škole bytového průmyslu. Ve studiu pokračoval absolvováním Vysoké školy umělecko-průmyslové (obor sochařství) u profesorů Dvořáka a Wágnera. Na Vysoké škole umělecko-průmyslové působil jako asistent prof. Malejovského, později tvořil jako svobodný umělec. K jeho nejvýznamnějším dílům patří plastiky F.L.Věka (1962) a Památní obětem nacismu (1965), které vytvořil pro své rodné město. Dominantní částí jeho tvorby je především portrétní plastika, kterou prezentoval úspěšně na mnoha výstavách doma i v zahraničí.
Archleb Josef
25.6.1843 Dobruška - 19.11.1913 Dobruška
Po vychození nižší reálky v Náchodě úspěšně studoval jako mimořádný posluchač chemii a fyziku na filosofické fakultě pražské university a na technice. V roce 1865 si v Dobrušce zařídil výrobnu likérů a fotoateliér. Roku 1867 vystavuje své výrobky v Paříži, v následujících letech na dalších výstavách doma i v zahraničí, kde získává řadu ocenění. V roce 1877 založil v Dobrušce závod na výrobu likérů "La ferme". V letech 1881 až 1913 vydával a vedl odborný časopis o lékárnictví a vinařství. 1882 se stal zakládajícím členem Spolku českých žurnalistů. V desetiletí 1887 - 1897 byl starostou Dobrušky. V letech 1889 a 1892 byl hlavním iniciátorem krajinských hospodářských a průmyslových výstav v Dobrušce, které měly za cíl přispět k rozvoji reginálního průmyslového podnikání. Velkou podporu poskytl Archleb rozvoji spolkového a kulturního života v Dobrušce. Byl mecenášem začínajícího malíře Františka Kupky. Koncem 90. let se dostává do finančních potíží, 1899 prodává svůj závod a odchází z Dobrušky (vrátil se až krátce před smrtí). Stal se ředitelem Výzkumného ústavu kvasného v Praze, kde se nadále věnoval vědecké práci.
Beer Alois
27.2.1833 Dobruška - 10.10.1897
Lidový umělec. Vyučil se soustružníkem a při svém tovaryšském vandrování se dostal až do Vídně, Lublaně, kde také navštěvoval malířské kurzy, a dalších míst. Vrátil se do rodného města a zřídil si zde živnost. Kresbou a slovem zachytil své cesty, všední i sváteční život Dobrušky a okolí ve druhé polovině 19. století. Podílel se na úspěchu krajinských hospodářských a průmyslových výstav v Dobrušce v letech 1889 a 1892. Beerovo dílo, které má mimořádnou dokumentační hodnotu pro historii a etnografii regionu, je uloženo v archivu dobrušského muzea. Jeho výtvarné dílo je řazeno do oblasti tzv. insitního nebo naivního umění.
Cvrček Josef
27.7.1895 Domašín u Dobrušky - 18.10.1966 Dobruška
Po absolvování učitelského ústavu v Poličce (1914) nastoupil na svá první učitelská místa v Dobrušce a v Krčíně. Léta 1915-1918 strávil jako domobranec na vojně. Po válce učil ve škole v Bačetíně a od roku 1923 v Dobrušce. Od roku 1948 do roku 1960 pracoval jako okresní školní inspektor. Jako dobrovolný pracovník vedl v padesátých letech dobrušské muzeum, pořádal rovněž městský archiv. Napsal řadu článků a studií, věnovaných dějinám města Dobrušky i okolního regionu, které publikoval především v Kulturním kalendáři Dobruška (1960-1966).
Drejsl Radim
29.4.1923 Dobruška - 20.4.1953 Praha
Po absolvování rychnovského gymnázia studoval na konzervatoři v Praze, kterou dokončil těsně po druhé světové válce. V roce 1949 se stal uměleckým vedoucím Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Jeho umělecká tvorba byla silně limitována politickým ovzduším doby, v níž vznikala. Svými kvylitami vysoko přesahovala ostatní dobovou tvorbu. Vedle tehdy populárních vojenských a budovatelských písní (Sláva tankům, Rozkvetlý den) komponoval mnohem hodnotnější díla v oblasti vážné hudby (opera Jan Želivský zůstala pouze torzem). Jeho talentu však nebyl dán čas k rozvoji. Roku 1953 Drejsl předčasně zemřel.
Dvořáček Jan
30.11.1825 Dobruška - 29.6.1898 Teplice v Čechách
Za podpory opočenského knížete Colloredo-Mansfelda vystudoval pražskou malířskou akademii (1841-1846). Maloval především žánry a obrazy s historickou a náboženskou tématikou. Vystavoval i na Zemské jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Na studijních pobytech navštívil Německo, Belgii a Francii. Po absolvování akademie se Dvořáček živil jako domácí učitel kreslení v pražských šlechtických rodinách. V roce 1856 odchází do Kamenického Šenova, kde vybudoval sklářskou školu, jejímž se stal ředitelem. Tato škola je nejstarší odbornou sklářskou školou na světě.Dvořáček zde působil až do roku 1885, kdy odešel na odpočinek. Dvořáček se nemalou měrou podílel na proslulosti sklářského průmyslu severních Čech ve světě.
Fetter Jaroslav
18.4.1901 Náchod - 24.10.1972 Dobruška
Po smrti obou rodičů byl jako desetiletý chlapec vychováván v náchodském sirotčinci, od roku 1915 se učil v Dobrušce knihařem. Řemeslo provozoval do roku 1938, kdy se stal zaměstnancem stuhařské továrny v Dobrušce (do roku 1961). Řezbářství se učil u dobrušského mistra Jindřicha Adámka. Vytvořil nespočetnou řadu figurek pro loutková divadla, s nimiž se úspěšně zúčastnil i několika výstav. Druhou oblastí Fetterovy řezbářské tvorby byly betlémy. Všechny betlémové postavičky tvořil zásadně z jednoho kusu dřeva, bez lepení. Betlémové kulisy vytvářely monumentálně působící krajinu. Charakteristický je jeho důraz na detaily, zejména obličejů figur a jemná řezba, dostávající se na hranice profesionality. Dnes je známo jen málo jeho výtvorů, většinou v majetku rodiny.
Flesar Antonín
14.5.1828 Sirákov - 29.7.1898 Dobruška
Gymnázium vystudoval v Havlíčkově Brodě, filozofii v Českých Budějovicích a Praze, teologii v Hradci Králové (1852). Již v mládí se zúčastnil vlasteneckého života. V roce 1848 bojoval v Praze na barikádách. Od roku 1852, kdy byl vysvěcen na kněze, působil jako kaplan v řadě míst, byl farářem v Přepychách (od roku 1877), v Dobřanech. V roce 1886 se stal děkanem v Dobrušce. Jeho nevýznamnější prací je Popis historicko-archeologicko-statistický okresu opočenského (1895), Dějiny gruntů města Dobrušky od roku 1580 dále. Když v roce 1896 zřídilo městské zastupitelstvo městský archiv, pověřilo jeho správou děkana Antonína Flesara.
Hek František Vladislav
11.4.1769 Dobruška - 4.9.1847 Kyšperk (Letohrad)
Narodil se v rodině dobrušského kupce. Základní vzdělání získal v dobrušské městské škole. V roce 1779 odchází do Prahy, kde dokončil nejprve normální školu a od roku 1782 navštěvoval piaristické gymnázium. V Praze se dostal do styku s českou vlasteneckou společností (české divadlo, Krameriovo nakladatelství). Ve druhé polovině 80. let se vrací do Dobrušky, kde postupně přebírá otcovu kupeckou živnost. V roce 1792 se oženil. Ve svém krámku Hek nejenom obchoduje, ale také půjčuje české knihy a noviny. Byl jedním z venkovských zástupců Krameriovy České expedice. Ve svém dalším vzdělávání pokračoval jako samouk. Jeho knihovna čítala úctyhodných 3.284 svazků (roku 1806), mezi nimiž byly spisy filozofické, historické a přírodovědné. Hek se rovněž pokoušel o uvedení českého divadelního představení, což mu bylo opočenskou vrchností zakázáno. Jeho prosperující obchod byl zničen při velkém požáru města 9. května 1806. Další existenční svízel mu přinesly důsledky rakouského státního bankrotu v roce 1811. V roce 1806 nastoupil v Dobrušce jako kaplan J.L.Ziegler (později působil v Dobřanech v letech 1809 - 1817). V něm nalezl Hek přítele a spolupracovníka při vlastenecké práci. V tomto období také Hek nejvíce publikuje. Jeho nejvlastnějším výrazovým prostředkem byl epigram, často satiricky zaměřený. Heka právem nazýváme prvním novočeským satirikem. V roce 1820 vydává svůj nejvýznamnější spis - "Veliký pátek" - v němž ostře kritizuje tehdejší dobrušské maloměstské nešvary. Publikování "Velikého pátku" mu vyneslo soud a následnou konfiskaci spisu. Dobrušskými mocipány byl Hek až do svého odchodu z města neustále perzekvván a pronásledován. V roce 1821 mu umírá manželka, o rok později prodává zbytky svého majetku v dražbě a opouští Dobrušku. V dalším jeho životě jsou významné zejména jeho pobyty v Ochranově, kde překládal potomkům bratrských exulantů staré dokumenty z češtiny do němčiny. Z 30. a 40. let pocházejí také nejznámější Hekova hudební díla. Poslední léta svého života strávil Hek u své provdané dcery Ludmily Štolovské v Kyšperku (dnešní Letohrad). Hekův vlastní životopis použil Alois Jirásek jako jeden z podkladů pro svůj pětidílný román o českém národním obrození "F. L. Věk". V Hekově rodném domku v Dobrušce je od roku 1972 otevřena stálá expozice Vlastivědného muzea, připomínající život a dílo této jedné z nejznámějších obrozeneckých osobností.
Hirsch-Choltický Josef
13.11.1898 Praha - 17.8.1968 Praha
Po obsolvování studia medicíny přišel jako zubní lékař do Dobrušky, kde prožil (s výjimkou několika posledních let) celý svůj život. Velmi aktivně se zapojil do kulturního, zejména hudebního dění ve městě. Stal se sbormistrem pěveckých sborů "Vlasta" a "Dobroš", pro něž sám zkomponoval některé skladby. Režíroval i dobrušské ochotnické divadlo, které pod jeho vedením uvedlo dokonce operu (Blodek: V studni). Podílel se i na organizování kulturního života, především uspořádáním nespočetné řady koncertů. Jeho intelektuální umělecká aktivita ovlivňovala kulturní život v celém dobrušském regionu.
Klen Jan
26.8.1907 Dobruška - 1.8.1983 Dobruška
Povoláním byl knihař, ale již od mládí se intenzivně zajímal o historii a starožitnosti. Jeho celoživotní úsilí našlo vyústění v hlubokém zájmu o regionální amatérskou archeologii, zaměřenou na období pravěku. Při svých výzkumech spolupracoval s královéhradeckým Ludvíkem Domečkou, prof. Karlem Absolonem, Dr. Žeberou, Dr. Venclem a dalšími odborníky, kteří jeho práci vysoce oceňovali. Systematickým dlouholetým povrchovým sběrem se Klenovi podařilo shromáždit nálezy, dokumentující pravěk Dobrušska od paleolitu po dobu bronzovou. Výběr z jeho sbírky byl vystaven v roce 1970 na výstavě "Dobruška v historii" a na dalších výstavách k dějinám města i širšího regionu. Svoje poznatky publikoval Klen v článcích v populárním i odborném tisku a shrnul je v kapitole o pravěku Dobrušska v publikaci "Dobruška - průvodce městem a okolím" (1972). Podstatná část Klenových nálezů je dnes uložena ve Vlastivědném muzeu v Dobrušce. V padesátých letech byl Klen ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k dlouholetému vězení. Po roce 1968 byl zcela rehabilitován.
Kuchař Josef
14.11.1847 Chábory - 26.5.1926 Praha
Po smrti otce (1865) se velmi těžce probíjel životem. Vystudoval gymnázium (postupně v Rychnově n. Kn., Litomyšli a v Hradci Králové) a stal se úředníkem banky Slavia. Svoje verše uveřejňoval zejména časopisecky v listech "Zlatá Praha", "Zvon", "Nový ruch", "Světozor", "Český svět", "Osvěta" aj. Knižně vydal sbírky "Za soumraku", "Chýžka", "Ze zašlých i nových dob", "Cestou životem". Publikoval i drobnou prózu. Jeho tvorba byla zaměřena především lyricky a svým obsahem akcentovala lásku k vlasti.
Kupka František
23.9.1871 Opočno - 24.6.1957 Puteaux u Paříže
Pocházel z Opočna, avšak svoje dětství a mládí (1872-1889) prožil v Dobrušce. Zde se vyučil sedlářskému řemeslu, zde se však také začal prosazovat jeho mimořádný malířský talent. Z iniciativy profesora kreslení Studničky na pokračovací škole v Jaroměři odchází Kupka na malířskou akademii do Prahy k profesoru Sequensovi, později na vídeňskou akademii k profesoru Eisenmergovi. V roce 1895 přijíždí Kupka do Paříže, kde se záhy uplatnil jako kreslíř a karikaturista. Známé jsou zejména jeho cykly kreseb "Náboženství", "Peníze" a "Mír". Prosadil se i jako ilustrátor (Récluse: Člověk a zem, de Lisle: Erinye, Aristofanes: Lisystrata, Aischylos: Prometheus). V období let 1905 - 1910 se věnoval portrétní malbě. Od roku 1911 spoluvytvářel moderní abstraktní malbu (orfismus). V roce 1912 vystavuje v Podzimním salónu a o roku později v Salónu neodvislých obrazy "Dvojbarevná fuga", "Sólo hnědé čáry" aj. Za první světové války se zapojil do činnosti československých legií ve Francii. Po válce se stal profesorem malířských akademií v Praze (pro stipendisty ve Francii) a v Paříži. Natrvalo již zůstává ve Francii. Svoje umělecké názory shrnul v knize "Tvoření v umění výtvarném" (česky 1923). V letech 1924 a 1936 jsou uspořádány velké výstavy Kupkových děl ve Francii, v roce 1946 v Praze. Kupkovy prvotiny jsou ve sbírkách Vlastivědného muzea v Dobrušce, jeho vrcholná díla v předních světových galeriích. V roce 1994 je instalována nejreprezentativnější výstava Kupkova celoživotního výtvarného díla v Japonsku (Nagoja, Sendai City, Tokio).
Laichter Jan
28.12.1858 Dobruška - 31.10.1946 Praha
Vyučil se knihkupcem, od roku 1882 pracoval na doporučení F. A. Šuberta v Ottově nakladatelství, kde se účastnil prací na přípravě Ottova slovníku naučného a kde se též sblížil s T. G. Masarykem. Od roku 1893 vydával revui Naše doba (redigovanou T.G. Masarykem, později F. Drtinou a J. Mackem) a 1899 - 1911 filozofický měsíčník Česká mysl. V roce 1896 založil vlastní nakladatelství v Praze, v němž vydával především literaturu z oblasti humanitních věd, zejména filozofie a historie (ediční řada České dějiny). Sám byl literárně činný a zabýval se studiem filozofie. Byl dlouholetým předsedou Svazu knihkupců a nakladatelů. V roce 1945 byl jmenován čestným doktorem University Karlovy v Praze.
Laichter Josef
9.1.1864 Dobruška - 23.5.1949 Praha
Byl synem dlouholetého dobrušského starosty Františka Laichtera a bratrem nakladatele Jana Laichtera. Po absolvování právnických studií se stal úředníkem finanční prokuratury v Praze. Ve svých literárních dílech usiloval o realistické vylíčení maloměstského života koncem 19. století. Román Za pravdou vypráví o osudech studenta v době pražských bouří a procesu s Omladinou. Dále napsal romány Na prahu republiky, Mezi dvěma světy, Kam od Říma aj. Jeho nejznámějším a nejhodnotnějším dílem je román Sychrova éra (1892), jehož dějištěm je Dobruška v závěru minulého století. Laichterovi se zde v dramatičnost nepostrádající formě podařilo vylíčit proměny maloměstské společnosti v období převratných vlivů průmyslové revoluce, v níž se osudy jednotlivců úzce prolínají se sociálními a politickými konflikty.
Laichter Prokop
18.9.1898 Praha - 22.8.1975 Říčky v Orlických horách
Byl prostředním ze tří synů nakladatele Jana Laichtera. Přestože bydlel v Praze, velmi často pobýval v Dobrušce a v Říčkách v Orlických horách. Po krátkém manželství s Anuší Koubovou absolvoval pražskou malířskou akademii. Maloval zejména technikou akvarelu a olejomalby. Nejhodnotnější z jeho tvorby jsou však knižní ilustrace a návrhy divadelních kostýmů a scén. Divadlem se v meziválečném období sám intenzivně zabýval i jako herec. Pokoušel se rovněž o vlastní literární tvorbu a historické studie. Velmi podporoval a propagoval malířskou tvorbu své druhé manželky Věry Jičínské. Laichterovou zásluhou se podstatná část jejího díla (včetně rodinného archivu Laichterů) dostala do Dobrušky.
Laichterová-Jičínská Věra
3.7.1898 Petřkovice - 27.3.1961 Praha
Od roku 1916 začíná výtvarná studia, nejprve na Umělecko-průmyslové škole v Praze u profesora Františka Kysely, potom v Mnichově a v Paříži (Léger, Friesz, Lhote, Zrzavý). Po létech pobytu se vrací v roce 1931 do vlasti, kde se provdala za Prokopa Laichtera. Její nejvlastnější formou výtvarného výrazu byl pastel, v němž dokázala ztvárnit krajinu, architekturu i portrét. V jejích obrazech je něha, cit a radost. Ve třicátých letech namalovala řadu děl v abstrahujícím, tzv. neorealistickém stylu. Pro své umění nachází inspiraci v řadě míst vlasti, nejčastěji však v Orlických horách, kde často pobývala na chalupě v Říčkách. Své obrazy vystavovala v Paříži, Budapešti, Praze a na mnoha dalších místech v Československu. V roce 1952 se při zřícení lešení při restaurátorských pracech těžce zranila. Následky úrazu postupně snižovaly její pracovní možnosti, až jim nakonec podlehla. Největší část díla Jičínské je dnes ve Vlastivědném muzeu v Dobrušce, kam se dostala jako součást rozsáhlého daru Prokopa Laichtera.
Matoušek František
5.1.1914 Plzeň - 1.1.1987 Dobruška
Většinu svého života prožil v Dobrušce, kde pracoval jako technický úředník v továrně na stuhy. Měl neobyčejně širokou škálu uměleckých zájmů. Byl výborným zpěvákem a zkomponoval i několik skladeb pro dobrušský chrámový sbor. V množství fotografií zachytil měnící se tvář i atmosféru města. Podmanivě melancholické jsou jeho obrazy a zejména grafika. Jeho největším přínosem byla však tvorba betlémářská. Řezbařině se učil u dobrušských betlémářů Adámka a Fettera a u Wendelina Schmoranze z Olešnice v Orlických horách. Matouškovy betlémy jsou kompozičně vyvážené s rustikálně působícími figurami, které však mají jemnou řezbou zvýrazněné nosné detaily. V pozadí využívá charakteristických krajinných a architektonických prvků z Orlických hor a podhůří. Matoušek vytvořil téměř šest desítek betlémů, kterými se řadí mezi přední betlémářské tvůrce našeho regionu.
Michl Karel
1.1.1898 Dobré - 25.2.1982 Čížová
Po absolvování učitelského ústavu v Hradci Králové narukoval do 1. světové války na rumunskou frontu. Po válce učil krátce v Kounově a v Hlinném (1922 - 28), v Dobrušce (1928 - 36) a v Třebechovicích. Po válce působil v politických funkcích, v letech 1950 - 58 byl ředitelem krajského muzea v Hradci Králové. V období první republiky redigoval vlastivědný časopis Od kladského pomezí, kam také sám řadou hostorických a etnografických článků přispíval. Uspořádal a zaloužil se o vydání výborů z rukopisů Aloise Beera (Nevděk - 1936, Lituji, že nejsem básník - 1970, Na vadnru - 1973, Památnosti mého podomování - 1978). Jeho vlastní literární tvorba byla orientovaná jednak na dětského čtenáře (Vlaštovičky, Krejčí Vrabec, Honda Cibulků), jednak na retrospektivní literaturu (Chvíle setkání, věčnost vzpomínek). Věnoval se i dramatu (Turov). Trvalou hodnotu v jeho tvorbě představují zejména historicko-vlastivědné studie v časopise Od kladského pomezí. Byl velkým propagátorem kraje Orlických hor a Podorlicka.
Novotná Magdaléna
1770 Křovice - 27.3.1841 Vídeň
Byla jedním ze sedmi dětí tesaře Jana Čudy. Již v dětství se poznává se svým budoucím manželem Jiřím Novotným z Dobrušky, s nímž uzavřela sňatek v Kladsku v roce 1792. Novotný sloužil jako mušketýr pruské armády. V roce 1794 utrpěl těžké zranění a jako invalida byl z armády propuštěn. Rodina se živila tkalcováním. V květnu 1805 Novotný zemřel a téhož roku se jeho ženě narodila dcera, která se stala matkou Boženy Němcové. Roku 1807 se M. Novotná vrací do Čech, kde vychovává své děti. V roce 1825 se stěhuje do Ratibořic ke své provdané dceři Tereze Panklové. Zde se také potkává se svou vnučkou Barunkou. Později odchází ke své dceři Johance, s níž se stěhuje do Dobrušky a do Vídně. Přestože Babička (1855) není románem historickým, byla osobnost Magdalény Novotné prvním předobrazem hlavní postavy tohoto románu, který patří ke zlatému fondu naší národní literatury.
Novotný Josef Jiří
21.12.1851 Dobruška - 20.11.1907 Dobruška
Pocházel ze staré kantorské rodiny a v učitelské tradici sám pokračoval. Po vychození reálky odešel na varhanickou školu do Prahy, kterou v roce 1878 úspěšně absolvoval. Na otcovo přání se věnoval učitelskému povolání, nejprve ve Zbečníku u Hronova a nakonec natrvalo jako učitel hudby a ředitel kůru v Dobrušce. Zde se také stal sbormistrem pěveckých jednot Dobroš a Vlasta. Založil a dirigoval Filharmonické sdružení pro Dobrušku a okolí. Jako učitel vychoval řadu výborných hudebníků a zasloužil se tak o kontinuitu regionální hudební tradice. Na sklonku života těžce onemocněl a téměř oslepl, přesto však dále aktivně řídil hudební život ve městě. Jeho vlastní skladatelská tvorba má těžiště především v hudbě církevní a pro roztříštěnost a neúplnost pramenů není dosud odborně zpracována.
Pohl-Doberský Josef
16.3.1888 Dobré - 11.2.1967 Praha
Po studiích na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze se stal učitelem dějepisu a zeměpisu na středních školách (Pardubice, Praha). V roce 1927 se na Karlově universitě habilitoval pro obor antropogeografie, roku 1937 byl jmenován mimořádným a 1946 řádným profesorem. Ve své vědecké práci se zabýval vývojem populačních poměrů, měnou a hustotou obyvatelstva, sídelním zeměpisem, sociologicko-geografickými a regionálně antropogeografickými tématy. Podílel se na vytvoření Nového zeměpisného atlasu světa, byl členem zahraničních zeměpisných společností, aktivně rozvíjel mezinárodní spolupráci geografů. Byl autorem dodnes aktuálních odborných článků a studií, vypracoval metodu, terminologii a program studia sídelního zeměpisu. Nejrozsáhlejší antropogeografická práce Doberského - Dobrušsko, země a lid - je věnována rodnému kraji (dosud nebyla v plném rozsahu publikována). Doberský je právem označován za zakladatele našeho sídelního zeměpisu.
Poláček Josef
27.3.1925 Chábory - 17.1.2017 Varnsdorf
Jeho výtvarný talent se projevil již v mládí. První samostatnou výstavu karikatur (především českých herců) uskutečnil v roce 1944, již ve svých devatenácti letech. V roce 1945 začíná studovat na státní grafické škole v Praze. Po krátkém zaměstnání ve Vojenském zeměpisném ústavu odchází do České Lípy, kde se v roce 1949 stává ředitelem okresního osvětového domu. Od roku 1959 až do svého odchodu na odpočinek pracuje jako vedoucí kulturního zařízení ve Varnsdorfu, redaktor časopisu a textilní výtvarník. Svoji uměleckou tvorbu věnuje zejména grafice a karikatuře. Uspořádal více než čtyři desítky samostatných výstav a zúčastnil se na stovce výstav společných doma i v zahraničí. Jeho grafiky a kreslené vtipy vyšly ve více než 150 časopisech a novinách. Vysokou výtvarnou úroveň mají jeho ex libris.
Pošar Miloš
2.9.1924 Červený Kostelec - 13.9.2007 Praha
Po maturitě na gymnáziu v Nové Pace vystudoval v letech 1945 - 1950 Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady. Nejčastějším námětem jeho malířské tvorby je česká krajina (Povltaví, jižní Čechy, Český ráj, Orlické hory). Charakteristickým rysem Pošarových krajin je jejich až melancholická zadumanost se zvýrazněním barevných tónů. Pošar měl velmi vřelý vztah k Podorlicku, zejména k Dobrušce. Kromě toho, že město a jeho okolí tvoří časté téma jeho obrazů, vytvořil pro dobrušské divadelní ochotníky řadu scénických návrhů. Pošarovo dílo bylo od padesátých let vystavováno na mnoha místech naší vlasti i v zahraničí.
Šubert František Adolf
27.3.1849 Dobruška - 8.9.1915 Praha
Byl nejmladším z devíti dětí chudého sedláře. Jeho osobnost formovalo kulturní prostředí Dobrušky, kde si již v dětství zamiloval hudbu a ochotnické divadlo. V letech 1860 - 1868 vystudoval gymnázium v Hradci Králové, které navštěvoval také o dva roky mladší Alois Jirásek. V roce 1868 se zapisuje na filosofickou fakultu pražské university, po roce však z existenčních důvodů odchází a začíná pracovat jako novinář. V letech 1873 - 1878 řídí časopis Brousek. Byl členem redakce Politiky, přispíval do časopisů Vlasta a Čechy. Píše básně, historické romány (Zajetí krále Václava - 1875, Král Jiří z Poděbrad - 1876), povídky a zejména dramata (Probuzenci - 1882, Jan Výrava - 1886, Drama čtyř chudých stěn - 1893 aj.). Stává se členem Sboru pro postavení Národního divadla a u nakladatele Otty vychází jeho výpravná publikace Národní divadlo 1881 - 1884). Roku 1883 je jmenován ředitelem Národního divadla. Za jeho působení byla na scénu Národního divadla uvedena přední světová díla (např. Čajkovského, Verdiho apod.), prosazuje však zejména české tvůrce (Smetana, Fibich, Stroupežnický, Dvořák, Vrchlický aj.). V roce 1892 organizuje úspěšný zájezd Národního divadla do Vídně. V těchto letech pomáhá Šubert účinně i dobrušským divadelním ochotníkům. Roku 1895 je iniciátorem a organizátorem Českoslovanské výstavy národopisné v Praze. V roce 1900 odchází z Národního divadla a stává se ředitelem České grafické unie (do roku 1903). Od roku 1903 rediguje jako hlavní redaktor Ottův Malý slovník naučný. Byl členem Spolku českých žurnalistů a Ústřední matice školské. V letech 1907 - 1908 se krátce vrací k divadlu jako ředitel Městského divadla na Královských Vinohradech. Poté se již věnuje práci novinářské (Osvěta, Národní politika) a spisovatelské (zejména monografie a memoáry, např. U nás v Dobrušce - 1916). Rozsahem své práce a literárního díla patří Šubert mezi nejvýraznější postavy české národní kultury druhé poloviny 19. a počátku 20. století.
